Andreja Wałdźic

 

zyma mi přez chribjet běha,

hdyž Tebje wuhladam.

njejsy wšak wohidny,

ale Twoje jaskrawe mjezwočo

mje do pusćiny ćěri.

Twoju naiwitu čuju hižo,

hdyž před durjemi stejiš.

tak njeměrnje, kaž zakłapaš,

dyrbju juž wědźeć,

zo zajac abo rumpodich njepřińdźe.

 

 

 

 

mráz mi běhá po zádech,

když Tě spatřím.

vždyť nejsi ošklivý,

ale Tvá zářící tvář

mne žene do pouště.

Tvou naivitu cítím už,

když stojíš přede dveřmi.

tak neklidně, jak zaklepeš,

už musím vědět,

že nepřijde zajíček ani mikuláš.

 

 

 

roztorhana wutroba

 

sy mje zranił.

činiš jakož by wědźał,

što čuje.

twoja wopačna sobuželnosć

na mni kusa,

wobužnosć bjez kónca

rosće a so šěri.

škoda, zo sebi hida a lubosć

ruce zapodatej.

košitej so bjezkónčnje.

 

čas je so minył,

ale stajnje hišće wutrobu ze sylzami myju.

 

 

 

 

rozervané srdce

 

zranils mne.

děláš jako bys věděl,

co cítím.

tvůj falešný soucit

ve mně hryže,

splín bez konce

roste a šíří se.

škoda, že si nenávist a láska

podávají ruce.

laskají se bez přestání.

 

čas minul,

ale stále ještě omývám srdce slzami.

 

 

 

 

Z antologie Ćežkosć byća/Ciężar bytu (Uniwersitet WarszawskiInstytut Filologii Słowiańskiej, Warszawa 2000) a časopisu Rozhlad.