Beata Nastickec

 

Wěčny wotpočink

 

štož chowamy

do płašća zemje

zblědnje

so poněčim

pozhubja

ale štož lubowachmy

na wěčnje

wostanje

 

 

 

Věčný odpočinek

 

co uchováváme

do pláště země

zesiná

časem se

vytrácí

ale co jsme milovali

zůstane

navěky

 

 

nazyma

 

nazyma zalěze sej

do mojeje duše

 

   wone błuke

   rańše swětło

   kotrež kurjawojte šlewjerje

   jenož skrótka rozrazy

   doniž připołdnju

   njebjo so njerozjasni

 

samo wróny hižo zymu

wot daloka wozjewjeja

 

 

 

podzim

 

podzim se zabydlí

v mojí duši

 

to matné

ranní světlo

které mlžné závoje

jenom stěží prorazí

až v poledne

se nebe rozjasní

 

dokonce vrány už zimu

zdaleka ohlašují

 

 

wětr nazymski

 

wětr nazymski kotryž nahle

   do wšěch kutow hwizda

słónco nazymske kotrež hišće njewěste

   swójski błyšć rozsywa

chłódnota nazymska kotraž so hakle

   wosrjedź dnja woćopli

swětło nazymske kotrež módroběłe

   jasnje sferisce wšitko rozswětli

wutroba nazymska kotraž so požadliwě

   za dalinu a słóncom žadosći

krej nazymska kotraž nětk

   we mojich žilach ćeče

 

 

 

vítr podzimní

 

vítr podzimní který náhle

ve všech koutech hvízdá

slunce podzimní které ještě nejistě

vlastní třpyt rozsévá

chlad podzimní který se teprve

uprostřed dne ohřeje

světlo podzimní které modrobílé

všechno jasně sféricky rozsvítí

srdce podzimní které žádostivě

po dálkách a slunci dychtí

krev podzimní která teď

v mých žilách proudí

 

Twarimy sej serbske šule

 

twarimy sej serbske šule

něhdy to nadźija

nětkle je to rozsud wosuda

twarimy sej serbske šule

do žiweho přichoda

a nažel jenož do sonow

našeho samlutkeho ludźika

 

 

 

Stavíme si srbské školy

 

stavíme si srbské školy

bývala to naděje

teď je to los osudu

stavíme si srbské školy

do živého budoucna

naneštěstí jen ve snách

našeho osamělého národa

 

 

 

 

 

Z časopisu Rozhlad 11/2000 a 8/2003.