Kito Lorenc

 

 

Melodija

 

Tak ćicho je, tak ćicho je,

a jara so mi spěwać chce.

A štož ja spěwam słyšiš ty,

hačkuli njewěm hdźe a hdy.

 

Tak ćicho je, tak ćicho je,

a ja sej myslu na tebje,

hačkuli njewěm, štó ty sy,

a štó ja sym, wěš jenož ty.

 

Tak ćicho je, tak ćicho je,

a wšitko jónu nimo dźe.

A wšitko znowa budźe hdy:

Tón ćichi spěw a ja a ty.

 

 

 

Melodie

 

Tak ticho je, tak ticho je,

a tolik se mi zpívat chce.

A to, co zpívám, slyšíš ty,

ačkoli nevím kde a kdy.

 

Tak ticho je, tak ticho je,

a já teď myslím na tebe,

ačkoli nevím, kdo ty jsi,

a kdo jsem já, víš jenom ty.

 

Tak ticho je, tak ticho je,

a všechno jednou pomine.

A všechno znova bude kdy:

Ta tichá píseň, já a ty.

 

 

Tebi

 

Nětk sym ja tebje našoł,

a tola njepytach.

Čas błudźenja je zašoł,

so tola njemylach.

 

Čom telko słowow dotal

do wětra wołanych,

pohledow telko wotsal

po šćežkach zarostłych?

 

Ty sy při puću stała,

a ja će njewidźach.

So njesy spóznać dała,

dóńž sebje njespóznach.

 

 

 

Tobě

 

Teď už jsem Tě našel,

aniž bych se přičinil.

Čas bloudění zašel,

aniž bych byl zabloudil.

 

K čemu slov tolik dosud

do větru volaných,

pohledů tolik odsud,

po stezkách zarostlých?

 

Ty jsi u cesty stála,

a já tě neviděl.

Poznat ses nenechala,

dokud jsem sebe nenašel.

 

 

Ławki

 

Tu ławku z naju nocy

je něchtón rozbił z namocu –

a dźiwnje: Štož bě bólne

do toho,

štož nihdy nanihdy

nochcyše zabyć so,

je dawno zabyte,

kaž z miłym dešćom wotmyte,

a wšo je wólne...

 

A hišće něšto praji

mi wobraz wohidy,

štož běch před sobu tajił:

Zo w jednej nocy přichodnej

mi hišće ławka steji

rjana

pomolowana,

kiž nichtón njerozbije,

na kotruž dešć so lije,

po kotrejž słónco hraje,

na kotruž sněh so saje

 

a kotraž čaka tam

jenož na naju:

na mnje, na tebje, kotruž lubo mam

a hišće njeznaju.

 

 

 

Lavičky

 

Tu lavičku z noci nás dvou

někdo rozbil silou –

divné: Co bolelo

do té doby,

co se ani za nic

nedalo zapomenout,

je dávno zapomenuté,

jak vlídným deštěm omyté

a všechno je jedno...

 

A ještě něco říká

mi obraz ošklivý,

co jsem před sebou skrýval:

Že jedné noci budoucí

ta lavička zas bude stát

krásná

malovaná,

kterou už nikdo nerozbije,

do které déšť se vpije,

na které slunce svítí,

na které sníh se třpytí

 

a která tam čeká

jenom na nás:

na mě, na tebe, kterou mám rád

a ještě neznám.

 

 

Zabyć

 

Hdyž ja póńdu,

da pomału zabudu twojej woči –

nad twojimi pohladami zarosće trawa.

 

Hdyž ja póńdu,

da pomału zabudu twojej hubje –

nad twojim hłosom so zruna pěsk.

 

Hdyž ja póńdu,

da pomału zabudu twoje mjezwočo –

na twój směw kula so kamjeń.

 

Hdyž ja póńdu,

da će zabudu –

zabyć je zabić.

 

 

 

Zapomenout

 

Až odejdu,

to pomalu zapomenu tvoje oči –

tvůj pohled zaroste tráva.

 

Až odejdu,

to pomalu zapomenu tvoje rty –

tvůj hlas zasype písek.

 

Až odejdu,

to pomalu zapomenu tvoji tvář –

tvůj úsměv zavalí kámen.

 

Až odejdu,

to zapomenu tebe –

zapomenout znamená zabít.

 

 

Prěnja noc

 

Prěnju nócku hromadźe ležachmoj,

da dźiješe so mi

wo mojej prěnjej lubosći:

Wona dźěše tam z druhimi

– ja njemóžach ju hižo ženje dóstać.

 

A tohodla ja njem¢žu być nětk twój,

a njem¢žu wostać.

 

 

 

První noc

 

První noc jsme leželi spolu,

tak se mi zdálo

o mojí první lásce:

Odešla tam, co ty ostatní

– už nikdy jsem ji nedokázal získat.

 

A proto teď nemůžu být tvůj

a nemůžu zůstat.

 

 

Běły spěw

 

Hdyž so mój wobjimamoj,

rozkćěje běły spěw,

saksofon dybaweje cunjosće,

woheń, rozpłomjenjeny přez zamysleny wětr:

lubosć

 

To dyrbja wšitke sćěny

cofnyć –

dźeń abo nóc:

Nadobo

padaju hwězdy do jstwy,

 

lećimoj,

a na naju spanja

běły so saje

sněh

 


 

Bílá píseň

 

Když se objímáme,

rozkvétá bílá píseň,

saxofon chraptivé něhy,

oheň, rozfoukaný zádumčivým větrem:

láska

 

To musí všechny zdi

ustoupit

ve dne v noci:

Náhle

padají hvězdy do pokoje,

 

letíme,

a na naše spánky

se snáší bílý

sníh

 

 

Mało słowow

 

Štóž ty pytaš,

chcu ja měć.

Mrěješ zymu,

přińdź mje hrěć.

 

Z twojej wodu

chcu so myć,

z mojim njebjom

tebje kryć.

 

Dóńž tu budźeš,

chcu tu być.

Hdyž ty zwjadnješ,

mam ja schnyć.

 

 

 

Pár slov

 

To, co hledáš,

chci si přát.

Zimou chřadneš,

přijď mě hřát.

 

Tvojí vodou

chci se mýt,

pod svým nebem

tebe skrýt.

 

Dokud jsi tu,

chci tu být.

A až zvadneš

budu hnít.

 

 

lěćo

 

ptače puće

po módrinje

mjez štomom a štomom

štomom a domom

domom a domom,

z křidłomaj narisane

přez křiž, kaž so křižuja

myslički lubowacych,

hłubšo zapisane

hač zabyte spominanje

na són –

z tutych rysowankow

pod wětřikom,

štó zešije

šat naju lěća

 

 

 

léto

 

ptačí cesty

po modři

mezi stromem a stromem

stromem a domem

domem a domem,

načrtnuté křídly

křížem, jak se křižují

myšlenky milujících,

zapsané hlouběji

než zapomenutá vzpomínka

na sen

z těch kreseb

ve větru,

kdo ušije

šaty našeho léta