Lužice je nablízku

 

Lužice v obrazech

 

Vždyť Lužické hory na její jižní hranici jsou z Ústí nad Labem či Liberce co by kamenem dohodil. A nejen to, s jejími původními obyvateli – Lužickými Srby máme mnoho společného. Když se slovanské kmeny usazovaly v české kotlině, dnešní Euroregion Nisa a celé dnešní Sasko osídlili Lužičtí Srbové. Roky plynuly a Lužice včetně Záhvozdu se stala součástí českého státu. Ale ani v 17. století, kdy se stala Lužice součástí Saska a později i Pruska, česko-lužické kontakty neustaly. Mnozí Lužičtí Srbové studovali v Praze a naše národní obrození bylo pro ně vzorem. I dnes Češi často konají zájezdy do Budyšína a jiných končin. Čeští přátelé Lužice mají svoji Společnost a na českých univerzitách se vyučuje lužická srbština. Vychází časopis Česko-lužický věstník, který pravidelně informuje o dění v Lužici. Dočteme se v něm něco o bohaté lužickosrbské kultuře, zejména literatuře. Vždyť, jak říká oxfordský profesor Gerald Stone, v Lužici je nejvíce básníků na kilometr čtvereční na celém světě.

Jedním z nich je i lužickosrbský „ministr zahraničí“ Jurij Łušćanski, v básni jménem Vůně hnízda (Wóń hnězda) se malý Srb ptá, jak dlouho ještě Lužičtí Srbové budou žít. „Kak dołho wučerjo nas budźe?“ „Dołhož so wužiwa dual.“ Učitel odpovídá: „Dokud se bude užívat duál.“ Tahle zvláštní mluvnická kategorie označuje dvě osoby a najdeme ji i v předhusitské češtině. „Kak dołho fararjo nas budźe?“ ptá se faráře. „Dołhož so spěwa Wótče naš a wusłyš...“ Ano, Lužičtí Srbové jsou silně věřící a katolický kostel je také jedním z posledních míst, kde mohou důsledně užívat svůj mateřský jazyk. „Kak dołho nas nano?“ táže se otce. „Dołhož maš přítele, priateľku, przyjaciela, подругу ...“ Slovanská sounáležitost je v Lužici velmi silná, sousední slovanské státy Lužickým Srbům vynahrazují jejich malou vlast. Slované své nejzápadnější odnoži v minulosti často pomáhali a po druhé světové válce bylo dokonce ve Varnsdorfu/Warnoćicích lužickosrbské gymnázium, odkud vzešla celá generace vzdělanců. „Maći kak dołho?“ Matka odvětí: „Dołhož baćonaj we wsy hnězdźitaj.“ Dokud bude ve vsi hnízdit párek čápů. Tito ptáci se těší v Lužici oblibě a obyvatelé se starají, aby se každoročně měli kde usídlit. „Wowka kak?“ Babička říká: „Dołhož je wóń lipy a pčołki rodźa wo měd.“ Dokud bude vonět lípa a včely budou stát o med. Lípa je stejně jako modročervenobílá trikolóra lužickosrbským národním symbolem a včelařství se od Srbů učil i ruský car. „A dźědo?“ Wospjet, dołho. Znovu a dlouho. Již Martin Luther prý Lužickým Srbům předpovídal brzký zánik, a stále jsou tu a pěstují svoji tradiční i moderní kulturu.

Většinu návštěvníků asi nezaujme tak výtečný metalový koncert jako spíše řada lidových obyčejů ve všech ročních obdobích. 25. ledna slaví tzv. ptačí svatbu (ptači kwas). Děti, které po celý rok pilně sypaly ptáčkům, položí za okno talíř a ráno na něm najdou sladkosti. Tento zvyk pochází ještě z předkřesťanských časů, kdy byl spojený s různými duchy. Dnes se říká, že havran se žení se strakou a děti dostanou výslužku. Na jejich počest se v tento den děti strojí do svatebních krojů a jejich průvod prochází vesnicí. Svatba vůbec je v Lužici spojena s množstvím zvyků, o jejichž dodržování dbá družba (braška), tedy ceremoniář.

Po masopustu přichází asi turisticky nejatraktivnější zvyk velikonočních jízd (jutrowni jěcharjo, křižerjo). Tyto jízdy upomínají na křížové výpravy a dochovaly se v katolické části Horní Lužice, která leží mezi městy Kamjenc/Kamenz, Budyšin/Bautzen a Wojerecy/Hoyerswerda. Stovky svátečních jezdců se ráno vypraví do sousední vesnice, kde jsou pohoštěni a odpoledne se vracejí zpět. Po cestě zpívají duchovní písně (kěrluše). Stejně jako u nás se malují kraslice, které se ve střední Lužici, v oblasti obce Slepo/Schleife koulejí.

O žních můžeme v Dolní Lužici zažít chytání kohouta (łapanje kokota). Mrtvý kohout se zavěsí na vztyčenou dřevěnou bránu a mladíci na koních se mu snaží utrhnout hlavu.

O Vánocích obchází rumpodich (starší muž s pytlem), který se však dnes již podobá Santa Clausovi. Na některých místech se však zachovaly i jiné zvyky. Dárky naděluje bože dźěćo, na slepjansku dźěćetko a v dolnolužických Janšojcích bog. Dźěćetko i bog je dívka ve zvláštním kroji se zakrytým obličejem. Mlčí, pouze dotykem proutku žehná. Hovořit smějí pouze jeho průvodci. Dźěćetko má tvář zakrytou krajou, zatímco janšojský bog barevnými pentlemi.

Mezi celoroční návštěvnické atrakce patří bezesporu město Budyšín, metropole Horní Lužice, kde sídlí většina lužickosrbských organizací. Najdeme je hlavně v Lužickosrbském domě na Poštovním náměstí blízko nádraží (vydejte se Dwórnišćowou/Bahnhofstraße). V tomto domě je kromě sídla národní organizace Domowiny i prodejna Lužickosrbské informační služby (Serbska kulturna informacija), kde vás vybaví také informačními brožurkami v češtině. Na zrekonstruovaném hradě najdeme Lužickosrbské muzeum a Německo-lužickosrbské divadlo. Město tyčící se nad údolím Sprévy bylo založeno na místě slovanského hradiště a první zmínka o něm je z roku 1002. V historickém jádru najdeme připomínky na minulost, kdy byla Lužice zemí Koruny české. Zvláštností je katedrála, která se dělí na katolickou a evangelickou část. Kdo chce okusit lužickosrbskou gastronomii, měl by navštívit restauraci Wjelbik na severovýchodě starého města nebo Serbskou kofejownju v Lužickosrbském domě.

Často navštěvovaným místem je klášter Marijina hwězda v obci Pančicy. Kdo chce vidět lužickosrbský život, měl by navštívit Ralbicy/Ralbitz s unikátním hřbitovem, poutní kostel v Róžantu/Rosenthal nebo obec Chrósćicy/Crostwitz, která dlouho marně bojuje s úřady o zachování své školy.

Do Budyšína se dostanete snadno rychlíkem s přestupem v Drážďanech, trať přes Žandov/Bad Schandau do Budyšína byla na konci roku zrušena. Nejlevnější je jet autobusem či vlakem do Jiříkova, přejít hranici do Habrachćic/Ebersbach a dále pokračovat vlakem do Budyšína (cena zhruba 4 €). Můžete si zakoupit jednodenní síťovou jízdenku Libnet+ za 130 Kč, která platí na Liberecku i v celé Horní Lužici (síť ZVON), v sobotu a v neděli pro dvě dospělé osoby jízdenku SONE+ za 130 Kč, se kterou lze zdarma jezdit na německých příhraničních tratích. V Horní Lužici najdeme také síť cyklistických stezek, např. tzv. Krabatovu stezku, pojmenovanou podle legendárního lužickosrbského čaroděje, jehož si někteří asi budou pamatovat z kresleného filmu Čarodějův učeň. Cesta na kole ze Šluknova do Budyšína trvá zhruba půl druhé hodiny. Z Budyšína se můžete dále vypravit autobusem z autobusového nádraží na náměstí Augusta Bebela, které leží blízko nádraží.

 

Kontakty: Společnost přátel Lužice www.luzice.cz, Česko-lužický věstník luzice@luzice.cz, Lužickosrbská informační služba www.sorben.com/ski, Lužickosrbský rozhlas www.mdr.de/mdr1-radio-sachsen/sorbisch.